Ne byl tichý souhlas

Neudělala jsem to...po tom strádání a utrpení bez citu a neskutečné samoty, po tom strašném zápase sama se sebou, po těch strašných bezesných nocích ve čtyřech zdech jsem to neudělala.
Byl se mnou, dotákal se mých rukou, držel je v dlaních, hladil je a obdivoval, co všechno už dokázali.
Byl se mnou a naslouchal mi. Nemluvil, jen na mě hleděl a jeho oči se dotýkaly těch mých.
Sedl si vedle mě a chtěl mě políbit. Nemohla jsem. Uvnitř jsem po tom toužila odchvíle, kdy jsem si uvědomila, jak moc si nejsme lhostejní a co vše nás k sobě poutá.
Neudělala jsem to.Prostě jsem si řekla, že se vyplatí čekat o trochu déle, že se vyplatí tu touhu spoutat a vysmát se jí.
Pochopil to a sedl si zase dál. Pak opět položil mé dlaně do svých...sklopila jsem oči a on pochopil. Pustil mne, dal mi svobodu, která mne k němu připoutala.
Rychle jsem se rozloučila, stejně již svítalo a šla domů.
A od té chvíle usínám s touhou, která ve mně křičí. Já ji však neposlouchám...jen když je moc velké ticho, dovolím ji šeptat do mých snů...a ráno se probouzím rozechvělá a s úsměvem.
Je to už čtvrtý den, kdy jsem ho neviděla, neslyšela jeho hlas...s pocitem strachu beru do rukou telefon...co když se bude chtít opět sejít...
Ne z toho strach nemám, bojím se touhy, které pomalu sundávám okovy a nechávám ji promlouvat.
Bojím se chvíle, kdy se probudím a on bude ležet vedle mne...
ano,bojím se chvíle, která ze mne udělá nevěrnou matku, ale šťastnou ženu.

Ty jsi to věděl...

Anebo alespoň tušil, tušil jsi, že tu budu a nepřestanu čekat.
Přišel jsi a vzal mé ruce do svých. A pak jsi zase odešel a s tebou odešla má naděje.
Ale já se nepřestanu rvát a křičet po tvém objetí.
Vždyť ty sám jsi slíbil, že mne nepřestaneš milovat, že tu budeš pro mne navěky.
Nikdy jsem netušila, že navěky končí tak brzy...

Touha

Možná je to zbytečné.
Možná je to prázdné.
Možná je to pošetilé.

Milovat, milovat tak, až se vám chvěje hlas, duše ve vás křičí a vy přesto nedokážete říci ani slovo. Slovo, které by změnilo váš celý život. A pokud ne celý život, alespoň část vašeho já.

Tyto stránky nebudou deníčkem mladé ženy o jejich nešťastných láskách a nesplněných snech. Žádná moje láska nebyla nešťastná, některé byly jen nesprávně pochopeny a ještě hůře přijaty. Nelituji ani jedné z nich.

A o tom vám chci vyprávět.
O naději, která mne prostupuje.
O bolesti, která mi pije krev.
O touze, která mi trhá maso z kostí.
O vášni, která naplnila spoustu nocí.
A o utrpení,které prožívám od chvíle, kdy jsem si uvědomila, jak hluboce dokáži milovat a jak ještě více dokáži nenávidět.

Příchod do Osvětimi

"Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, nasedmkrát zamčenou noc.

Nikdy nezapomenu na ten kouř.

Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla před mýma očima stoupala jako spirály k modrému nebi.

Nikdy nezapomenu na ty plameny, které navždy strávily mou víru.

Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi navěky vzalo chuť žít.

Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mě hleděly tváří pouště.

Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako Bůh.

Nikdy."