Neudělala jsem to...po tom strádání a utrpení bez citu a neskutečné samoty, po tom strašném zápase sama se sebou, po těch strašných bezesných nocích ve čtyřech zdech jsem to neudělala.
Byl se mnou, dotákal se mých rukou, držel je v dlaních, hladil je a obdivoval, co všechno už dokázali.
Byl se mnou a naslouchal mi. Nemluvil, jen na mě hleděl a jeho oči se dotýkaly těch mých.
Sedl si vedle mě a chtěl mě políbit. Nemohla jsem. Uvnitř jsem po tom toužila odchvíle, kdy jsem si uvědomila, jak moc si nejsme lhostejní a co vše nás k sobě poutá.
Neudělala jsem to.Prostě jsem si řekla, že se vyplatí čekat o trochu déle, že se vyplatí tu touhu spoutat a vysmát se jí.
Pochopil to a sedl si zase dál. Pak opět položil mé dlaně do svých...sklopila jsem oči a on pochopil. Pustil mne, dal mi svobodu, která mne k němu připoutala.
Rychle jsem se rozloučila, stejně již svítalo a šla domů.
A od té chvíle usínám s touhou, která ve mně křičí. Já ji však neposlouchám...jen když je moc velké ticho, dovolím ji šeptat do mých snů...a ráno se probouzím rozechvělá a s úsměvem.
Je to už čtvrtý den, kdy jsem ho neviděla, neslyšela jeho hlas...s pocitem strachu beru do rukou telefon...co když se bude chtít opět sejít...
Ne z toho strach nemám, bojím se touhy, které pomalu sundávám okovy a nechávám ji promlouvat.
Bojím se chvíle, kdy se probudím a on bude ležet vedle mne...
ano,bojím se chvíle, která ze mne udělá nevěrnou matku, ale šťastnou ženu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat