"Pavli, Daniel se včera večer oběsil. Je mi to líto. Pohřeb bude v pátek. Potřebujeme tě tam. Buď silná. "
Představila jsem si ho...jak visí na kusu provazu...s přihloupým výrazem...s mokrýma kalhotama...
Neptám se proč...ale jak? Milovala jsem ho, ano to je už dávno, ale vstoupili jsme jeden do druhého natolik, že to nikdo nesmaže a nevezme zpět.
A on visí na kusu provazu. Možná ten provaz proklel někdo, kdo musel dělat na noční a při tom chtěl jít někam se opít. Možná někdo proklel to dřevo, ze které byla židle, kterou si podkopl...a co když někdo proklel mě...co když jsem mu nedala kus sebe, ale kus mého prokletí...
Kletba ale nikdy nepředčí požehnání, a to jsem dávala každé ráno, když jsem od něho odcházela.
Spolu s ním zemřelo i kus mé duše...
Jenže co když se duše nedá rozkouskovat, co když je duše prostě duše, je jen vcelku...umřela tedy celá...
Duše je nesmrtelná, je jen zranitelná...moje duše se houpe na kusu provazu a dnešní večer má chuť mrtvoly.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat