peklo

je v nás...
Myslela jsem si, že se dokáži ovládnout, že tu touho spoutám alespoň u někoho, koho prostě nesmím milovat. Věděla jsem, že pokud se opět uvidíme, opět padneme.
Ale bylo to jiné...on byl jiný...po roce a půl to byl jiný, dospělý,nádherný muž...
Strávili jsme spolu pár dní, ukrytí před zraky lidí a našich známých. Milovali jsme se celou noc, a pak znovu a znovu...ale bylo to jiné...prostoupil mne celou, i s duší...
Stalo se to, co bylo mojí noční můrou...zamilovali jsme se do sebe, tak naplno, že mám pocit, že nemohu bez něj ani dýchat...
A já jsem tady a on tam... a těšíme se na den, kdy budeme zase spolu...a oba víme, že naše láska je zakázané ovoce, přesto pokračujeme, dobrovolně se vzdáváme ráje a čekáme na Boží vyhnání...
Proč má v sobě ten cit...proč nedokáži milovat muže, který je úžasný a normální člověk, svobodný a po mě toužící? proč ho od sebe odháním, jako by měl mor?
Proč miluji muže, který dal tak zvláštní slib?
Nedokáži usnout bez myšlenky na něj, na jeho ruce, které mne objímaly, na jeho paže, které mne celou noc svíraly, na jeho políbení uprostřed noci, na jeho oči, pohled...
Chodím celý den bez života, po koutcích pláču a křičím...pak jdu do ticha a ptám se Nejvyššího, kdo z nás vyhraje...
Miluji ho. Už nejsme jen milenci, jsme jedna duše.
Bojím se jeho rozhodnutí. Bojím se svého rozhodnutí.
Nebojím se odsouzení lidí. Bojím se Boha.
On zastavil můj rychlík do pekla...
a
já jsem v nespoutané žhavé noci vlak odbrzdila a sama ho opět rozjela...
Odpust mi to, Pane, ale nedokáži zapomenout, jsem příliš slabá, nedokáži nemilovat, jsem příliš odhodlaná a nedokáži žít bez jeho přítomnosti, jsem příliš šťastná...
Můj rychlík do pekla se opět rozjel...doufám jen, že v tom rychlíku budu jen já sama a nikdo nevstoupí na koleje...