Jsem zpět...?

Někdy musí člověk zabednit okna a dát si na dveře cedulku-zde už nikdo nebydlí. Uběhlo pár měsíců a vše je jinak. Nebo spíš chci, aby bylo vše jinak a ono to tak funguje. Zjistila jsem pár důležitých věcí...především to, že člověk, který mne miloval, mne jenom využíval a v okamžiku, kdy měl stát vedle mě, mi ještě podrazil nohy a plivl na mě...
...taky mi došlo, že jsem nepoučitelná...bohužel...ale to nejdůležitější je poselství o naději, o tom, že má význam chtít se ráno probudit...pořád křičím do tmy, prosím Boha, aby mě vzal odtud-z tohoto divného světa a stále jsem v zajetí strachu...ale vidím dopředu...
Jen jediná věc mě trápí-dokáži ještě někdy věřit, po tom všem? Věřit, že je cesta, po které mohu jít s někým, s někým komu budu bezmezně věřit...zatím mám strach jít i sama se sebou...

Už chápu význam slov z písně od Vlasty...lidská srdce jsou tak stejná, že darmo je střídat..

Folkparáda

Tak sem v pátek za doprovodu tří kamarádů vyrazila směr Ústí nad Orlicí, kde měli koncertík mí tři oblíbenci Redl-Janoušek-Lenk.
Kosa jak cyp, ale hned z kraje bo sme zabloudili už cestou z vlaku (no to bylo to moje - znám úžasnou zkratku...) sme vypili lahvinku valašské trnkovice, takže jsme vkročili do areálu značně veselí a rovnou ke stánku s pivem. To rozhodlo o dalším pokračování...holt hrozila smrt umrznutím, tak sme sa museli nějak zahřát.
Po hodině jsme byli "jasní".
Každopádně děkuji děkuju Lenkovi za pokec a vydržení poslouchat (byl úžasnej...marně jsem se pokoušela asi desetkrát vyslovit, že hraje s Hop Tropem a vždy mi pomohl...)aSlávkovi Janouškovi za silné nervy bo počasí bylo děs a účas dost malá...
Každopádně sme byli domluvení s Vlastou Redlem, že skáknem na sklenku, ale zvládla jsem ho jen pozdravit...ve stánku měli moc dobrý rum ...to rozhodlo...zvládli jsme ještě Vlastu poslouchat, ale vidět ho...to už bylo nad naše síly...a v okamžiku, kdy jsme jeden po druhém začali usínat,nás náš řidič probral a jelo se dom...
Ale nevadí...29. nás má Vlasta na jeho koncertíku nedaleko Litomyšle a slibujeme, že přijedeme za střízliva...
Každopádně úžasnej zážitek, sice trošku ostuda bo většina lidí tam byla hooodně slušná a o hooooodně tišší než my, ale super!!!
Za rok znova...

Bolí to

...strašně to bolí, ale musela jsem se rozhodnout...buď on anebo On..nejde kulhat na obě strany, alespoň ne dlouho.
Je konec,a doufám, že zůstanu pevná už napořád.
Cesta zítra vede do nikam. Dnes to chci skončit nadobro.
Jsem Jeho, slíbila jsem to u svého křtu a včera i u křtu mého syna.
Žádný muž na světě mi nemůže ani zlomkem nahradit Jeho milost.
Proto je konec a proto je nový začátek.
Touha a vášeň vyprchá a já chci být už jen a jen věrná...Ježíši Kristu...

Snad

to jednou skončí...radost, výčitky, radost...
dneska jsem pochopila, jak snadno a rychle se jde dolů a že existují místa, odkud se už nejde vrátit zpátky...promě je to nenávist a beznaděj...
Miluji a proto mám sílu jít dál...
Miluje mne, proto mám naději, že zítra bude všechno jinak.

Pokud

jsem řekla, že poslední milování s ním bylo nejkrásnější v mém životě, netušila jsem,co zažiji dnes...
Dnes neusnu, celou noc budu rozechvěle a vzrušeně dýchat jeho vůni z mé kůže...

Tys to věděl, Pane

a přesto si nám nechal svobodu v rozhodování...přesto jsi toužil po našem setkání a trpělivě nám ukazoval cestu k sobě...
jen nevíme, jak dál,nevíme, jestli tou cestou máme jít spolu, nebo jsi pro každého připravil jinou...
Přesto Ti děkuji za tu sílu a touhu miloval. Stvořil si lásku pro lidi, proto máme žít - směřovat k Lásce...
Naše láska je nedokonalá a místy i pošpiněná...ale Ty víš, co nás vede k těm věcem, jen Ty nás můžeš soudit, trestat a žehnat.
Proto Tě prosím za dny,které nastanou, a které budou pro nás těžké...děláme to z dobrého úmyslu...ale ne vždy z Tvé vůle...buď s námi...i tuto noc, kdy budeme jeden po druhém toužit a pokud opět padneme a odevzdáme se sobě, buď i tehdy mezi námi...
Milujeme Tebe, milujeme sebe a život, který jsi nám dal do klína...
Děkujeme...

včerejší noc

byla tou nejkrásnější a nejvášnivější v mém mladém životě...
Opět jsme se jeden druhém dali naplno...
Milovali jsme se uprostřed lesů, slunce zapadalo a naše touha vycházela...
Potom jsme dlouho leželi v objetí, dotýkali se navzájem, cestou zpět jsme se drželi pevně za ruce a posmutněli...
V noci jsme dojeli domů a v políbení na rozloučenou si řekli o naší lásce...
On odjel ke svému povolání a já odešla ke svému...
Večer jsem se nemohla jít ani umýt...chtěla jsem ho ze sebe celou noc cítit...
K ránu mi od něho přišla krátká zpráva:"umyju se až zítra, dneska tě chci ze sebe vnímat celou noc..."
Už nejsme dva, už jsme jeden...
a čím víc se nemůžeme milovat, tím víc se milujeme...
a jdeme proti světu...
ale jdeme k sobě...

peklo

je v nás...
Myslela jsem si, že se dokáži ovládnout, že tu touho spoutám alespoň u někoho, koho prostě nesmím milovat. Věděla jsem, že pokud se opět uvidíme, opět padneme.
Ale bylo to jiné...on byl jiný...po roce a půl to byl jiný, dospělý,nádherný muž...
Strávili jsme spolu pár dní, ukrytí před zraky lidí a našich známých. Milovali jsme se celou noc, a pak znovu a znovu...ale bylo to jiné...prostoupil mne celou, i s duší...
Stalo se to, co bylo mojí noční můrou...zamilovali jsme se do sebe, tak naplno, že mám pocit, že nemohu bez něj ani dýchat...
A já jsem tady a on tam... a těšíme se na den, kdy budeme zase spolu...a oba víme, že naše láska je zakázané ovoce, přesto pokračujeme, dobrovolně se vzdáváme ráje a čekáme na Boží vyhnání...
Proč má v sobě ten cit...proč nedokáži milovat muže, který je úžasný a normální člověk, svobodný a po mě toužící? proč ho od sebe odháním, jako by měl mor?
Proč miluji muže, který dal tak zvláštní slib?
Nedokáži usnout bez myšlenky na něj, na jeho ruce, které mne objímaly, na jeho paže, které mne celou noc svíraly, na jeho políbení uprostřed noci, na jeho oči, pohled...
Chodím celý den bez života, po koutcích pláču a křičím...pak jdu do ticha a ptám se Nejvyššího, kdo z nás vyhraje...
Miluji ho. Už nejsme jen milenci, jsme jedna duše.
Bojím se jeho rozhodnutí. Bojím se svého rozhodnutí.
Nebojím se odsouzení lidí. Bojím se Boha.
On zastavil můj rychlík do pekla...
a
já jsem v nespoutané žhavé noci vlak odbrzdila a sama ho opět rozjela...
Odpust mi to, Pane, ale nedokáži zapomenout, jsem příliš slabá, nedokáži nemilovat, jsem příliš odhodlaná a nedokáži žít bez jeho přítomnosti, jsem příliš šťastná...
Můj rychlík do pekla se opět rozjel...doufám jen, že v tom rychlíku budu jen já sama a nikdo nevstoupí na koleje...

Kalendář

Pro ty, kteří mne chtějí někde potkat...zde je zlomek akcí, kde se budu vyskytovat:
26. 7. Moravská Třebová, koncert Slávka Janouška
15.8. Ústí nad Orlicí, koncert Janoušek-Redl-Lenk
30.8. Litomyšl, koncert Vlasty Redla

+ ještě několik folkových festivalů, které průběžně doplním dle toho, jak budu mít hlídání pro mládě:-)

+ poznávací znamení domluvíme po emailu, ale povětšinou u stánku s pivem nebo na tanečním parketu:-)

papa

stalo se to

a bylo to něco zvláštního...po dlouhé době jsem dovolila, aby do mne někdo zase vstoupil.
Bylo to plné vášně, odevzdanosti, přijetí a k tomu všemu příměs touhy... bylo to nádherné, zase jsem cítila chvění po celém těle, naše ruce se dotýkaly a mluvily místo nás. Dovolili jsme jim, aby v rozhovoru pokračovaly až do rána a pak ještě jednou...
NECHTĚLO SE MI ODEJÍT. ZŮSTALA TAM ČÁST MÉHO JÁ. V JEHO TĚLE.
Je mi zvláštně-vím, že jsme na to neměli právo, ale zároveň si sama sebe zase vážím - jako ženy, která je schopná citu.
nevím, kdy se zase setkáme, ale vím, že včerejší noc mi dala sílu jít dál a možná s někým po mém boku...a možné ne...každopádně jsem po dlouhé době se s někým milovala, ne spala, ne měla sex, ale milovala...a proto začínám opět hledět k nebi a chci vzlétnout...

Včera

jsem se stala šťastnou ženou...

milost...hluboká a nepochopitelná

mnou projela a já plakala radostí i strachem. Po tolika měsících života ve vysoké kleci, mi mladý kněz sundal okovy a ukázal na Něho.
Bylo to nepopsatelné a zní to ve mně jako voda padající ze skály.
Těším se na ráno až se probudím, zase budu hledět z okna čistýma očima, zase budu trhat květiny a cítit z nich Lásku a opět budu přijímat Nekonečno.
Už zítra a stále znovu, navěky...
Jak sladce chutná předzvěst nebe...
Není daleko, je tak blízko, je v nás...

Musíš se změnit

Tak přesně to mi dnes řekla jedna holčina. Prý mám být jiná... prý musím:
míň myslet
víc mluvit
přestat věřit, že Kristus žije
ztloustnout
víc poslouchat
míň číst
opustit deprese
se usmívat
brečet tajně
křičet veřejně
neodpouštět
ztratit naději
otevřít oči
nepít víno
netoužit
nechodit ven s přáteli
chodit ven s ní
vychovávat svého syna jako ona vychovává toho svého
opustit zastaralé křesťanské nazory
začít do sebe cpát hormonální antikoncepci
nebrouzdat se mokrou trávou
uznat její pravdu
...
Ano,
dnes jsem zavřela dveře za člověkem, který mě chce předělat jen proto, že se mu zdám uspěšnější...
Nikdo mi nevezme mé já...nikdo mi nevezme světlo, které v sobě chráním...nikdo mi nevezme Krista...
On je Život.
On je Naděje.
On je Láska.
Je pro tyto věci má smysl žít.
Nechci přijít o smysl života.
Raději příjdu o smysl nesmyslného kamarádství.

Když ticho křičí

"Pavli, Daniel se včera večer oběsil. Je mi to líto. Pohřeb bude v pátek. Potřebujeme tě tam. Buď silná. "
Představila jsem si ho...jak visí na kusu provazu...s přihloupým výrazem...s mokrýma kalhotama...
Neptám se proč...ale jak? Milovala jsem ho, ano to je už dávno, ale vstoupili jsme jeden do druhého natolik, že to nikdo nesmaže a nevezme zpět.
A on visí na kusu provazu. Možná ten provaz proklel někdo, kdo musel dělat na noční a při tom chtěl jít někam se opít. Možná někdo proklel to dřevo, ze které byla židle, kterou si podkopl...a co když někdo proklel mě...co když jsem mu nedala kus sebe, ale kus mého prokletí...
Kletba ale nikdy nepředčí požehnání, a to jsem dávala každé ráno, když jsem od něho odcházela.
Spolu s ním zemřelo i kus mé duše...
Jenže co když se duše nedá rozkouskovat, co když je duše prostě duše, je jen vcelku...umřela tedy celá...
Duše je nesmrtelná, je jen zranitelná...moje duše se houpe na kusu provazu a dnešní večer má chuť mrtvoly.

Ne byl tichý souhlas

Neudělala jsem to...po tom strádání a utrpení bez citu a neskutečné samoty, po tom strašném zápase sama se sebou, po těch strašných bezesných nocích ve čtyřech zdech jsem to neudělala.
Byl se mnou, dotákal se mých rukou, držel je v dlaních, hladil je a obdivoval, co všechno už dokázali.
Byl se mnou a naslouchal mi. Nemluvil, jen na mě hleděl a jeho oči se dotýkaly těch mých.
Sedl si vedle mě a chtěl mě políbit. Nemohla jsem. Uvnitř jsem po tom toužila odchvíle, kdy jsem si uvědomila, jak moc si nejsme lhostejní a co vše nás k sobě poutá.
Neudělala jsem to.Prostě jsem si řekla, že se vyplatí čekat o trochu déle, že se vyplatí tu touhu spoutat a vysmát se jí.
Pochopil to a sedl si zase dál. Pak opět položil mé dlaně do svých...sklopila jsem oči a on pochopil. Pustil mne, dal mi svobodu, která mne k němu připoutala.
Rychle jsem se rozloučila, stejně již svítalo a šla domů.
A od té chvíle usínám s touhou, která ve mně křičí. Já ji však neposlouchám...jen když je moc velké ticho, dovolím ji šeptat do mých snů...a ráno se probouzím rozechvělá a s úsměvem.
Je to už čtvrtý den, kdy jsem ho neviděla, neslyšela jeho hlas...s pocitem strachu beru do rukou telefon...co když se bude chtít opět sejít...
Ne z toho strach nemám, bojím se touhy, které pomalu sundávám okovy a nechávám ji promlouvat.
Bojím se chvíle, kdy se probudím a on bude ležet vedle mne...
ano,bojím se chvíle, která ze mne udělá nevěrnou matku, ale šťastnou ženu.

Ty jsi to věděl...

Anebo alespoň tušil, tušil jsi, že tu budu a nepřestanu čekat.
Přišel jsi a vzal mé ruce do svých. A pak jsi zase odešel a s tebou odešla má naděje.
Ale já se nepřestanu rvát a křičet po tvém objetí.
Vždyť ty sám jsi slíbil, že mne nepřestaneš milovat, že tu budeš pro mne navěky.
Nikdy jsem netušila, že navěky končí tak brzy...

Touha

Možná je to zbytečné.
Možná je to prázdné.
Možná je to pošetilé.

Milovat, milovat tak, až se vám chvěje hlas, duše ve vás křičí a vy přesto nedokážete říci ani slovo. Slovo, které by změnilo váš celý život. A pokud ne celý život, alespoň část vašeho já.

Tyto stránky nebudou deníčkem mladé ženy o jejich nešťastných láskách a nesplněných snech. Žádná moje láska nebyla nešťastná, některé byly jen nesprávně pochopeny a ještě hůře přijaty. Nelituji ani jedné z nich.

A o tom vám chci vyprávět.
O naději, která mne prostupuje.
O bolesti, která mi pije krev.
O touze, která mi trhá maso z kostí.
O vášni, která naplnila spoustu nocí.
A o utrpení,které prožívám od chvíle, kdy jsem si uvědomila, jak hluboce dokáži milovat a jak ještě více dokáži nenávidět.

Příchod do Osvětimi

"Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, nasedmkrát zamčenou noc.

Nikdy nezapomenu na ten kouř.

Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla před mýma očima stoupala jako spirály k modrému nebi.

Nikdy nezapomenu na ty plameny, které navždy strávily mou víru.

Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi navěky vzalo chuť žít.

Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mě hleděly tváří pouště.

Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako Bůh.

Nikdy."